13. LEDNA

"Čím se kdo těsněji přívine k Bohu a čím štědřejším se ukáže k jeho neskonalé velebnosti, tím štédřejším ho zakusí sám na sobě."

Co se dá Bohu, nepřijde nikdy nazmar. Všechnu vodu, kterou země vypaří, přijme zpět v podobě deště, který ji znovu zúrodňuje. Jestliže tedy dobrá půda vrací se stonásobným užitkem semeno, které přijala, bude snad Tvůrce méně plodným nebo méně štědrým než jeho tvor?

Tato štědrost je nejvýnosnější: čím více dáš, tím více dostaneš. Co takto ztratíš, je pro tebe jenom ziskem. Zadržovat vše jen pro sebe je nejšpinavější lakotou.

I když Bůh od tebe dostane jen tak málo, dá ti velmi mnoho: za pomíjející hodnoty dává věčné, za prchavé trvalé, za stvořené božské. Proč tedy ještě váháme dát Bohu sebe a všechno, co máme?

Nazapomeň přitom však na toto: Bůh se nespokojí jen s částí! On chce všechno, co máš, dokonce co jsi sám, chce a žádá tebe samého. Jen dej, nedáváš ze svého. Ten, který ti všechno dal, žádá nazpět jen to svoje. Proč bychom měli tedy tak lakotit s cizím majetkem?