3. ÚNORA

"Bylo by to velkým divem, kdyby se v domech, v kterých panuje stále příjemná a nerušená pohoda, nezahnízdily neřesti."

Největším neštěstím je vlastně stálé štěstí. Jako půda, která se nepřeorává a neobdělává, rodí pouze hloží a bodláčí, tak i trvalý blahobyt plodí pouze neřesti: změkčuje totiž ducha a oslabuje touhu a snahu po ctnosti.

Více lidí zahynulo rozmařilostí než při neštěstích, blahobytem než hladem, přízní štěstí než jeho nepřízní. Nedostatek a strasti jsou zdrojem štěstí. Nepokládáme nikoho za nešťastného, žije-li spokojen i ve svém neštěstí.

Nesplácí ti nebe tvé zásluhy už zde na zemi, když se ti dobře daří a všechno ti prospívá? Co ti zbude pro věčnost? Největším neštěstím - je-li vůbec nějaké - je toto: pozbýt naděje na věčnou blaženost.

Je-li opovážlivostí doufat ve dvojí nebe, kdo by si pak přál, aby měl na zemi ustláno na růžích, kdyby se na věčnosti musel bát trnitých ostnů?

Zde, Pane, pal, zde řež, ale na věčnosti ušetř! Kdo nic netrpí, bude trpět teprve později.