12. ÚNORA

"V dobře uspořádaném domě mají žít starci životem mladíků a mladíci životem straců: u starců se to má projevovat mladickou čilostí, u mladíků zralostí starců."

Vyžaduje-li stáří od mládí úctu, tak má vůči němu i určité povinnosti: dobrý příklad zbožnějšího života. Stáří nesmí převyšovat mládi pouze léty, nýbrž i zbožností. Podle stáří se řídí okolí, v jeho mravech se vzhlíží jako v zrcadle.

Hřeší-li stařec, je to těžším hříchem, než zhřeší-li mladík. Jeho vinu omlouvá bud nevědomost, nebo ji umenšuje mladická horkokrevnost. Starce však obviňuje všechno: věk, zkušenost, blízká smrt, povinnost dobrého příkladu.

Hřích starcu je sotva kdy ojedinělý: svádívá mladíky k následování. Kdo by se odvážil pak vinit mladíka z toho, co se trpí u starce? Kolik je v obci starců, tolik je v ní učitelů mravnosti: jejich skutky mluví, jejich příklady učí.

Mnohému se však může také mladík u starce naučit: uklidňovat svou neklidnou povahu, tj. přemáhat zlá hnutí, krotit výbuchy a usměrňovat mladickou nestálost zralou, mužnou vyspělostí.