20. ÚNORA

"Zkušenost mé poučila, že ti, kdo se oddávají příliš dlouhým rozjímáním, podléhají více ďáblovým klamům a nechávají se velmi těžko vést."

Neklamným důkazem poblouzení je, když se někdo nechá vést jen svou hlavou. Nikdo nemůže být zároveň svatým a tvrdohlavým, poněvadž žádný paličatý člověk není pokorný. Nejbezpečnější známkou ctnosti není rozjímání, nýbrž pokora.

Rozjímání, při kterém se citově rozplýváš, se snad může líbit tobě, ale ne Bohu. Prospívá jen velmi málo a vede k pýše. Je spíše jakýmsi druhem zahálky a ne vážnou prací.

Marnivá záliba, která se rodí z přemrštěného rozjímání, ukazuje zřetelně, kdo je jejím učitelem: je to ten, kdo je otcem pýchy.

Ďábel je tak prohnaný, že se vydává dokonce za serafa: vnuká vznešené city, předkládá přesvatá tajemství a vybízí k nejvyšším věcem. Sleduje tím však pouze jediný cíl: abys hluboko padl, abys rozmnožil počet těch, kteří začali dříve létat, než se naučili chodit, a proto se nešťastně zřítili.

Pokornému člověku se toto stát nemůže.