9. BŘEZNA

"Kdybych měl k dispozici zlato celého světa, nedal bych ani halíř tomu, kdo se vlastní vinou zpronevěřil řeholnímu stavu."

Jaké nářky, přijde-li někdo o majetek, a kolik péče se vynakládá, je-li ohroženo zdravi! A tak veliké dobro, jakým je řeholní povolání, záruka věčné blaženosti, důkaz zvláštní lásky a milost Boží, by se mělo pokládat za něco nepatrného?

Když už těžce nemocný necítí žádné bolesti, ba dokonce se domnívá, že se mu vede dobře, je to s ním velmi zlé: neodvratně se blíží smrt. Hynout a přitom to necítit je velkým trestem Božím.

Takovým ubožákům kéž je nebe milostivé, nebo ať na ně sešle různá soužení, vždyť se mají proč bát. Prokazuje- li jim přízeň, chce je pravděpodobně odměnit za jejich dobré skutky, navštíví-li je soužením, chce je již zde potrestat.

Bůh nebývá obyčejně štědrý vůči těm, kteří se od něho vzdálili kvůli majetku. Takoví nezasluhují sebemenšího daru, poněvadž pohrdli mzdou stonásobnou: "Skutečně říkám vám, kdo opustí dům ... pole pro mne a pro evangelium, stokrát tolik dostane už v tomto čase ... a v budoucím věku život věčný" (Mk 10,30). A i kdyby na tom konečně tolik nezáleželo, závažnější je pohrůžka Božího hněvu: "Žádný, kdo položí ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království" (Lk 9,62).