19. BŘEZNA

"Více než na pokladech celého světa, musí ti záležet na spáse kteréhokoliv člověka."

Nejcennější, co člověk má, je jeho duše. A té si váží snad nejméně. Byla-li vykoupena nekonečnou cenou, nemůže být pokládána za bezcennou. Snad jedině těmi, kteří sami sebe pokládají za naprosto bezcenné.

Kristus dal přece přednost spáse člověka před nebem. Aby mu zajistil spásu - "ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, nýbrž sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí... ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži" (Fil 2,6-8) - obětoval za ni svůj život. Proč klademe tedy péči o duši, která tolik stála, až na poslední místo?

Vážíme věci na nesprávných váhách! Po celý život se staráme prakticky jen o věci druhořadé, jako je majetek nebo vzdělání. Každá práce a starost o spásu člověka - věc prvořadá - připadá nám však velmi těžkou a nesnesitelnou.

Všimni si, jak soudí Bůh. Za co pokládá všechnu moc a slávu světa? Za nic! Po spáse člověka touží však i dnes. Mimo sebe mu není nic tak milé a žádoucí jako ona.