26. SRPNA

"Postavil tě snad Bůh do světa, abys v něm žil jako by neexistovalo nebe a peklo? Nebo je spása duše tak snadná, že se o ni nemusíš starat?"

Ach, jak hrozný nezájem projevuje svět o věčnost: se, aby se žilo; žijeme, jako bychom neměli nikdy zemřít a nepamatujeme na budoucnost, jako by neexistoval ten, který potrestá hřích a odmění zásluhy.

Hanebnosti totiž zatemňují rozum a vášeň obestře intelekt takovou temnotou, že uvažovat o věčnosti se oškliví nebo jen málo prospívá, poněvadž duševní tupost udusí pro to všechen smysl.

Říkáme, že jsme katolíci, svými mravy to však popíráme, máme blíže k nevěrcům, docela ke zvířatům; žijeme jen svým smyslům, i když příroda člověka vysoko povznesla a přikázala mu, aby hleděl vzhůru, aby tím pochopil, kam a kterou cestou má jít.

Jak pozdě přijdou k rozumu takoví lidé! "To my jsme zbloudili z cesty pravdy" (Mdr 5,6)! Avšak pozdní lítost je stěží tou pravou; každý si přeje žít déle, ale ne lépe. Žij tak, abys toho nemusel litovat; jednej tak, aby ses nemusel ani bát zemřít, ani stydět žít.