17. ŘÍJNA

"Musí nám být vždycky podezřelé, když se tělo na něco vymlouvá, poněvadž se velmi často pod záminkou zeslabených sil skrývá jenom nechuť k práci."

Naše smysly nám radí špatně; přirozenost touží jen po věcech příjemných a nestačí-li jí jeden důvod, má po ruce tisíc jiných, jen aby dosáhla svého; nemůže-li se vyhnout všem nepříjemnostem, snaží se o to, aby jích odvrátila co nejvíce a ty nejtěžší.

Zdraví je jistě tím nejpočestnějším důvodem, posvátným štítem, za kterým se však jako za oponou zahnizďují změkčilost, lenost, smyslnost, neukázněnost smyslů, shovívavost s vášněmi, vlažnost a nerozvážnost, všechno jistě vážné nedostatky a chyby.

Tělo neví, co mu prospívá. Cítí jen přítomné, o budoucí se nestará. Nechápe, jak velice si škodí povolností, poněvadž vše posuzuje jen svými smysly, ne rozumem. Jednou však bude soudit jinak.

Míra utrpení určí velikost slávy: malým utrpením si odpykáváme zasloužené tresty, velkým získáme vznešenou korunu slávy. Ať se tělu nyní daří špatně, aby se mu na věčnosti vedlo dobře. Snadno se snese utrpení, které bude odměněno tak velikou útěchou.