13. PROSINCE

"Je zcela jisté, že se Bůh k nám zachová velmi štědře, nalezne-li v nás velkodušnou a hlubokou pokoru."

Jako vody s hor stékají docela přirozeně do údolí, tak ať nikdo, kdo se nevzdá lásky k sobě a nesestoupí do hlubin pokory, nedoufá, že se mu dostane hojnějších darů shůry.

Plná nádoba se nedá naplnit vodou; stejně nemůže doufat ani ten, jehož srdce je plné ctižádostivosti, že se mu dostane hojných milostí. Domýšlivý farizeus se vrátil z chrámu neospravedlněn, ne však z nedostatku Boží štědrosti, nýbrž kvůli své pýše (viz Lk 18,14).

Nejjistěji žije pokorný člověk. Jedině takový strom odolává prudkým vichřicím, jenž sahá svými kořeny hluboko do země. Do vysokých věží bijí blesky, zatímco nízké tamaryšky rostou bez úhony.

"Pán pohlédl milostivě na svou nepatrnou služebnici ... neboť veliké věci na mně vykonal ten, jenž je mocný" (Lk 1,48-49); a ani dnes nevykonává více zázraků než u těch, kteří jsou prostí. Poněvadž o sobě smýšlejí pokorně, vykonají velmi mnoho.