16. PROSINCE

"Pokud soudce nevyslechne obžalovaného a neshledá ho vskutku vinným, nevěří moc žalobci."

Nejčastěji se mýlí ten, kdo druhému hned snadno uvěří. Co jsme slyšeli, musíme správně posoudit, a to obzvlášť tehdy, poškozuje-li to pověst druhého. Nesmíme tomu věřit tak dlouho, dokud nepřijdeme na kloub pravdě.

Stačí-li pouhá obžaloba, aby byl někdo považován za viníka, pak nezůstane nikdo nevinným. Mluvit o druhých a posuzovat je se tak rozšířilo, že se zdá, že nic nepotřebuje tak pečlivého prošetřování jako obžaloba.

Zlí lidé mohou klamat a dobří mohou být oklamáni, proto se nemá žádným z nich věřit. Jak často se klameme i my sami; jak snadno spočívá omyl ve věci samę nebo v osobě! Lehkověrnost, která otálí, lze lépe omluvit než lehkověrnost ukvapenou.

Pokud není viník vyslechnut, se nemůže nic pevně rozhodnout; vyslechne-li jedno ucho žalobce, musí druhé vyslechnout obžalovaného. Každému musí být dána možnost obhajoby; v případě pochybnosti je třeba stát na straně obžalovaného. Ti, jimž je rozkoší naslouchat žalobám, vyhledávají potěšení na smetištích.