27. PROSINCE

"Ti, kdo jsou ve věcech božích příliš opatrní, se zřídka odhodlají k něčemu velkému a hrdinskému; k tomu nepřiloží totiž ruku ten, kdo má strach před sebemenší nesnází, jež by se mohla vyskytnout."

Kdo se příliš obává počasí, nevydá se ani na moře, ani nezačně sít: není to moc nebezpečné, nemůže se nic přihodit? Jestliže stále pochybuješ, nikdy se ničeho neodvážíš.

Jenom děti zastraší kdejaký stín: kdo je však zralejší věkem a ctností, má srdce odolnější vůči nesnázím. Častěji nám v jednání brání spíše obavy než obtíže samy. Jsme stále připraveni, ale nikdy nezačneme.

Nebezpečí, jehož se tolik obáváme, možná ani nehrozí; proč jsme předem nešťastni, když bychom mohli být šťastni, kdybychom místo strachu měli naději? Každý je sám sobě tou největší překážkou: zatímco se snažíme být velmi chytří, jednáme pošetile.

Marně se trápíš: lidská prozíravost je krátkozraká, nemůže předvídat všechno; věci, kterých se obáváš, se nikdy nestanou, stane se však, na cos ani nepomyslel. Něco musíme přenechat Boží prozřetelnosti, a také naději ponechme místo.